Grounation: Jak to máme s rastafariánstvím?

Jak to vlastně máme s rastafariánstvím? Milujeme reggae, nosíme dready a naše hadry se honosí etiopskými barvami, mnozí roots reggae - čili rastafariánskou hudbu - hrajeme. Jsme zapálení rastové (záleží-li na tom vůbec), nebo je to jen póza, která je produktem zábavního průmyslu, a my tak vlastně podporujeme kritizovaný "babylon"? To jsou otázky, kterými se chci zabývat v tomto pojednání.



Mohu zde mluvit jen sám za sebe, a odpovědi na tyto otázky si asi musí najít každý sám, věřím však, že nejsem jediný, kdo si je pokládá. Možná však tento text někomu to hledání maličko usnadní.

Nejdříve je potřeba zamyslet se nad tím, co to vlastně rastafariánství je, co hlásá a jaká je jeho historie. V roce 1887 se narodil ve farnosti St. Ann na severní straně Jamajky Marcus Mosiah Garvey (podrobněji jsme se o něm rozepsali zde). Tady začíná velký příběh cesty černých obyvatel Ameriky a karibiku ke svobodě a boj za zachování a obrození své kultury. Marcus Garvey, vzdělanec, jehož snem byl návrat zotročených národů do své pravlasti v Africe, je považován rastafariány za proroka, zvěstovatele příchodu mesiáše, kterého pak spatřují v osobě etiopského císaře Haile Selassieho, dosazeného na trůn v roce 1930. Názory, zda toto proroctví M. Garvey skutečně vyslovil se různí, jisté však je, že právě on je otcem myšlenky repatriace, návratu do Afriky, což je jeden ze základních pilířů rastafariánského učení. Nemusíme ho však brát doslovně, symbolický význam návratu do pravlasti lze spatřovat v zachování tradičních hodnot a solidarity s nelehkým údělem obyvatel černého kontinentu.

Zde se jako čistokrevný běloch ze srdce Evropy dostávám k prvnímu rozporu - co mám společného s touto touhou po pravlasti, která není mojí? Zdánlivě nic. Ne že bych se nechtěl podívat do Etiopie, nicméně pro mě znamená toto téma spíše podporu a zájem o tento kontinent, a naprostý nesouhlas se způsobem, s jakým západní civilizace nakládala - a leckde ještě nakládá - s původními obyvateli podrobených území - pro rasismus a jakoukoliv formu otrokářství není v mém světonázoru místo, ani tolerance.

V neposlední řadě je tu ještě snaha o návrat ke kořenům a tradičnímu způsobu života a to má jistě význam i pro nás - snažíme se nedrancovat tuto zemi nezřízeným konzumem, zahradničit, omezovat negativní vliv našeho jednání na přírodu a nepodléhat diktátu společností založených na materiální závislosti konzumentů. O tom asi více, až se dostaneme k otázce babylonu


Haile Selassie, vlastním jménem Ras Tafari Makonnen, přijavší titul Jeho Císařská Výsost, Haile Selassie I., Jah Rastafari, Pán pánů, Král králů, 225. následník trůnu Šalamounova, výtězný Lev Judejský byl jak jsme si už řekli korunován v roce 1930.

Víra, že nově korunovaný císař Haile Selassie je králem všech černých lidí na světě, mesiáš který se zjevil, aby naplnil slova bible, se z Afriky rychle šířila do světa. Etiopie byla vždy afričany vnímána jako srdce afriky, centrální říše kontinentu a charismatický, vzdělaný císař, nakloněný změnám a reformám byl světlem naděje nejen pro budoucí rastafariány, ale pro miliony lidí v africe i ve světě.

Zde se dostávám k rozporu č. 2. Je to právě osoba císaře Haile Selassie. Ani pravověrní rastamani nejsou v této otázce úplně jednotní. Pro všechny je mesiášem(dejme tomu ve smyslu bibliského mojžíše), pro některé i vtělením boha, čili mohu-li to tak říci - synem božím, obdobou křesťanského Ježíše, pro některé je přímo bohem všemohoucím Jahem. Nejsem teolog, abych o této problematice zasvěceně hovořil, nicméně dovolil jsem si zpracovat (především podle české wikipedie) jeho stručný životopisný medailon, naleznete jej zde.

Jak z článku vyplývá, Haile Selassie je vskutku mimořádná osobnost, o tom není pochyb. Bez něj by Etiopie určitě nevypadala jak vypadá - uveďme, že v tomto výbušném regionu jde o poměrně stabilní zemi - mě nejvíc imponují jeho aktivity v boji proti otrokářství. Též jeho snahy o jednotu všech afričanů a především dekolonizaci jednotlivých zemí jsou více než sympatické. Ale jsou tu i další stránky jeho osobnosti.

Nesmíme opomenout, že Ras Tafari byl dítětem své doby. Narodil se v přepychu aristokratické smetánky a pro kariéru vladaře byl předurčen. Projevil značné politické nadání a to nejen v této době znamenalo obratnost v intrikování a tvrdé prosazování vlastních, potažmo rodových zájmů. Po návratu z exilu se obklopil loajálními byrokraty a šlechtici, z nichž někteří byli dokonce kolaboranty fašistických italských okupantů - to bylo pragmatické - hrdinové odboje byli pro jeho mocenskou pozici prakticky hrozbou a v rámci zachování absolutistické povahy jeho vládnutí se jim prostě musel postavit. Je to morální? Omlouvám se za rozvláčnost, ale už se dostávám k pointě této úvahy - může být politik bůh?

Prorok Mohamed byl velice schopný politik a válečník. Ježíš - syn boží - toho s politikou podle mého názoru moc společného neměl. Budha byl také aristokratického původu a tedy se zpočátku politice věnoval, ale odešel do ústraní a věnoval se duchovnímu zdokonalování. Nechci a nemůžu tady soudit tak velikou osobnost, ale mám-li si odpovědět na otázku, je-li Haile Selassie mým bohem, musím jednoznačně říci že nikoliv. Je pro mě prorokem? V určitém smyslu ano, některé jeho činy o tom vypovídají a pro své lidi vykonal opravdu mnoho, chápu že nejen pro své současníky byl zjevením, světlem naděje v boji proti staletému útlaku velmožů, kolonizátorů a otrokářů. Byl synem božím? Všichni jsme přeci božími dětmi.



Na tomto místě své úvahy přeruším a nechám vás vydejchat skutečnost, že právě na tomto webu dochází k takovému rouhačství. Zbývá však toho probrat více, dá-li Jah, dočkáte se toho v pokračování tohoto rozjímání pod názvem Grounation II, kde se chci zabývat problematikou svaté války proti babylonu.

Cpt. ZZed

Rubrika: